Informovaný pacient a koordinace péče ve Švýcarsku

Jedním z nejvýraznějších rozdílů mezi švýcarským a českým pacientem je úroveň zdravotní gramotnosti. Ta nespočívá pouze ve znalosti vlastních diagnóz a medikace, ale především v aktivním přístupu ke zdraví a rozhodování o péči. Švýcarští pacienti se běžně ptají lékaře, zda nová diagnóza ovlivní jejich schopnost absolvovat horský výšlap, nebo zda jejich oblíbený pokrm nebude kontraindikován s nově nasazenou léčbou. Tento přístup je důsledkem dlouhodobé a systematické práce na poli zdravotní osvěty a prevence.

Zatímco v předchozím článku ("Prevence a zdravotní gramotnost: Inspirace švýcarským modelem") byla pozornost věnována především otázce prevence, tento text se zaměřuje na dvě klíčové složky švýcarského zdravotnického systému: institut dříve vysloveného přání (tzv. Patientenverfügung / Directives anticipées)[1] a systém koordinace péče (Case management).

Institut dříve vysloveného přání

Dříve vyslovené přání představuje právní dokument, v němž pacient stanoví, jakou zdravotní péči si přeje – nebo naopak nepřeje – v případě, že by v budoucnu nebyl schopen vyjádřit vlastní vůli (např. v důsledku bezvědomí, demence nebo jiné závažné nemoci).

Česká realita

Jako student jsem během praxe v ambulanci pro neurodegenerativní onemocnění v Praze položil otázku týkající se existence dříve vysloveného přání devíti pacientům. Ani jeden z nich o tomto institutu nevěděl. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o čerstvě diagnostikované případy a pacienti byli již edukováni o své nemoci, bylo toto zjištění alarmující.

Tento stav však není výsledkem selhání na straně lékařů či pacientů, ale důsledkem přísně byrokratické právní úpravy. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (§ 36), stanovuje, že dříve vyslovené přání musí být v písemné formě, opatřeno úředně ověřeným podpisem a obsahovat poučení provedené praktickým lékařem.[2] Výsledkem je praktická nevyužitelnost tohoto institutu. Důsledky jsou závažné – pacienti v terminálním stadiu onemocnění často tráví poslední dny života na jednotkách intenzivní péče zaintubováni, protože lékaři se bez oficiální dokumentace obávají přerušit léčbu.

Švýcarský model

Po nástupu do nemocnice ve Švýcarsku mě zaujalo, že mezi prvními otázkami při přijetí pacienta je dotaz, zda si přeje být v případě srdeční zástavy resuscitován a zda má vyplněno dříve vyslovené přání. Tato otázka je standardní a naprostá většina pacientů na ni bez váhání odpovídá.

Přibližně 70 % pacientů starších 60 let ve Švýcarsku má dříve vyslovené přání vyplněno, a to buď v tištěné, nebo digitální formě. Tento přístup umožňuje respektování pacientovy autonomie a zároveň snižuje zátěž lékařů, kteří mají jasný právní a etický rámec pro svá rozhodnutí.

Inspirací může být také Francie, kde dříve vyslovené přání existuje nejen v papírové podobě, ale nově i jako digitální dokument, jehož implementaci předcházela celospolečenská diskuze o umírání a kvalitě života.[3]

Koordinace péče a role zdravotnických asistentů

Vedle zdravotní gramotnosti hraje klíčovou roli také existence kvalifikovaného zdravotnického personálu, který je schopen pacienty edukovat, orientovat je ve zdravotním systému a zajistit kontinuitu péče. Ve Švýcarsku tuto roli plní především diplomované zdravotní asistentky (Medizinische Praxisassistentin EFZ), které po absolvování tříleté odborné školy mohou pokračovat ve specializačních kurzech a stát se koordinátorkami péče (Medizinische Praxiskoordinatorin mit eidg. Fachausweis). Náplní práce je pak dle vybraného kurzu přímo péče o pacienty s diabetem, srdečními onemocněními, astmatem, chronickými ranami či demencí.

V rámci specializačních kurzů zaměřených na pacienty s demencí (Hirnleistungsschwäche), ve kterých sám vyučuji na Berner Berufsfachschule für medizinische Assistenzberufe, se účastníci seznámí s různými typy onemocnění, jejich klinickým obrazem, naučí se komunikaci s rodinami, provádění screeningových testů (např. MMSE, MoCA, test hodin) a práci s nástroji jako Braincheck[4] nebo MAGIC[5].

Absolventi těchto kurzů jsou v praxi nedocenitelnými členy zdravotnického týmu – pracují nejen v ordinacích, ale také ve zdravotních pojišťovnách nebo komunitní péči, kde přebírají komplexní úkoly koordinace péče.

Case management jako nástroj efektivity

Koordinátor péče (Case Manager) zajišťuje komunikaci mezi pacientem, lékaři, sociálními službami a dalšími zdravotnickými zařízeními. Cílem této role je zajištění hladkého průběhu péče, minimalizace duplicitních vyšetření, organizace domácí péče a zajištění zdravotních pomůcek či dopravy. [6]

Tento systém představuje významné odlehčení nejen pro pacienty a jejich rodiny, ale také pro lékaře, kterým umožňuje soustředit se primárně na klinickou stránku péče. Koordinátor péče rovněž přebírá řadu administrativních úkonů spojených s přechodem mezi jednotlivými stupni zdravotnické péče.

Zkušenosti ze Švýcarska ukazují, že efektivní zdravotnický systém se neobejde bez kombinace vysoké zdravotní gramotnosti, právní jednoduchosti a odborně připraveného podpůrného personálu. Změny v českém zdravotnictví by měly zahrnovat:

• Zjednodušení legislativní úpravy dříve vysloveného přání a jeho digitalizaci;
• Systematickou osvětu a veřejnou debatu o autonomii pacientů a kvalitě péče na konci života;
• Zavedení pozic vyškolených zdravotních koordinátorů, kteří by přebírali část administrativní a podpůrné agendy.

Pouze integrovaný a pacientsky orientovaný přístup umožní českému zdravotnictví čelit demografickým výzvám a zároveň snížit byrokratickou zátěž lékařů.

[1] https://patientenverfuegung.fmh.ch/

https://www.fmh.ch/fr/prestations/droit/directives-anticipees.cfm#

[2] https://www.vzp.cz/o-nas/tiskove-centrum/otazky-tydne/drive-vyslovene-prani

[3] https://www.service-public.fr/particuliers/vosdroits/F32010

[4] https://www.braincheck.ch/de

[5] https://www.mhh.de/fileadmin/mhh/allgemeinmedizin/downloads/weitere_Downloadelemente/AllgMed_MAGIC_Assessment.pdf

[6] https://www.sanitas.com/en/private-customers/services/contact-and-help/case-management-for-illness-and-accident.html